Tato kniha Zygmunta Baumana není návod, jak si umění života osvojit: za konstrukci životního plánu, za způsob, jakým je život veden, i za jeho výsledek je zodpovědný výhradně a... Číst víc
Tato kniha Zygmunta Baumana není návod, jak si umění života osvojit: za konstrukci životního plánu, za způsob, jakým je život veden, i za jeho výsledek je zodpovědný výhradně a pouze jedinec. Je to znamenitý popis podmínek, za nichž si vybíráme své... Číst víc
Brožovaná vazba
Čeština
205 Kč
Skladem 1 ks Posíláme ihned
Tuto knihu máme sice aktuálně na skladě, zbývají ale už jen poslední kusy. Pokud ji chcete rychle, pospěšte si! Dodání dalších může trvat déle, obvykle do týdne.
Mrzí nás to, všechny kusy tohoto titulu se už bohužel prodaly a nemáme ho na skladě my ani distributor :( Teoreticky ale můžete mít štěstí v některých jiných obchodech, které ještě neprodaly poslední kusy.
Tato kniha Zygmunta Baumana není návod, jak si umění života osvojit: za konstrukci životního plánu, za způsob, jakým je život veden, i za jeho výsledek je zodpovědný výhradně a pouze jedinec. Je to znamenitý popis podmínek, za nichž si vybíráme své životní plány, a překážek, jež tento výběr mohou omezovat; vzájemné souhry plánů, náhod a povahy, které ovlivňují jejich realizaci. A je to také studie způsobů, jimiž naše společnost – tekutá moderní, individualizovaná společnost konzumentů – ovlivňuje způsob, jakým si budujeme své životní cesty.
Máte o knize více informací než je na této stránce nebo jste našli chybu? Budeme vám velmi vděční, když nám pomůžete s doplněním informací na našich stránkách.
Hodnocení
Čtenářské recenze
Jana Smílková
Neověřený nákup
9.1.2017
Tento příspěvek prozrazuje důležité momenty děje, proto je skrytý, abychom vám nepokazili zážitek ze čtení.
V úvodu autor rozebírá otázku štěstí vnímanou současnou generací spíše jako způsob konzumního života, který je naplněn jen tehdy, pokud budou uspokojeny všechny materiální potřeby. Honbu za nákupy a samotný akt nakupování a shromažďování statků povyšujeme na hlavní cíl, při jehož dosahování získáváme pocit blaženosti. Dále Bauman věnuje pozornost otázce identity: Identita, která kdysi bývala celoživotním projektem, se dnes změnila na chvilkový rys. Jakmile je načrtnuta, už to není navždy, ale je třeba ji neustále sestavovat a rozebírat. (Bauman, 2010, s. 22)
Následuje přehled filozofických postojů k otázkám štěstí a blaženosti během historického vývoje. Například podle Immanuela Kanta: Pojem blaženosti je tak neurčitým pojmem, že ačkoli každý člověk touží dosáhnout blaženosti, přesto není žádný s to, aby zcela přesně a v souladu se sebou samým řekl, po čem vlastně touží a co chce. (Kant, 1976 cit. podle Bauman, 2010, s. 36)
Faust Christopher Marlow uvádí, že: Přání, aby okamžik blaženosti zůstal stejný napořád, člověku přinese pouze nekonečný závazek vůči peklu, nikoli nekonečné štěstí … (Bauman, 2010, s. 39). Na prahu moderní éry nahradila stav štěstí v praxi i ve snech hledačů štěstí honba za štěstím. (Bauman, 2010, s. 39). Příchod honby za štěstím coby hlavního motoru lidského myšlení a jednání někteří považují za předzvěst skutečné kulturní a také společenské a ekonomické revoluce. (Bauman, 2010, s. 40) Stav štěstí v konzervativním pojetí má stabilizační charakter na rozdíl od honby za štěstím, která je výrazně destabilizující silou.
Émile Durkheim doporučuje, aby lidé skutečné štěstí hledali nikoli v lásce k Bohu a v poslušnosti k jeho církvi, ale v lásce k národu a disciplíně národního státu“ (Bauman, 2010, s. 42). Senecův lék je ve výzvě, aby každý sám za sebe čelil svému osudu, a dále: „Aby se lidé vyhnuli fingované terapii, která spočívá v odvracení zraku od ponuré pravdy a v odstoupení ze závodu poté, co pocítí uspokojení, což je postup, který by jim dovolil na tuto pravdu zapomenout, dokud závod pokračuje, ale ani o okamžik déle. (Bauman, 2010, s. 43) Tuto myšlenku Seneca podpořil citací Epikura: Pokud žiješ v souladu s přírodou, nikdy nebudeš chudý. Pokud žiješ podle mínění lidí, nikdy nebudeš bohatý. (Seneca, 2004 cit. podle Bauman, 2010, s. 43) Dále Bauman prezentuje Senecovu myšlenku, že: Člověk je nešťastný tak, jak sám sebe přesvědčí. (Seneca, 2004 cit. podle Bauman, 2010, s. 44)
Zajímavá je také myšlenka Marca Aurelia, abychom se drželi dále od opovrženíhodných věcí a: „Chce-li kdo rozjímat o lidech, ať pozoruje, jakoby shlížel odněkud shůry. (Aurelius, 1975 cit. podle Bauman, 2010, s. 45) Marcus Aurelius považuje osobní povahu a svědomí za konečné útočiště hledačů štěstí, za jediné místo, kde sny o štěstí, kdekoli jinde odsouzené k smrti bez potomků a poslední vůle, nemusí být zmařeny. (Bauman, 2010, s. 46) Dle Aurelia: Tajemství šťastného života spočívá ve spoutání vášní a v povolení otěží mysli. (Bauman, 2010, s. 46) Dle Pascala se lidé: K veškeré činorodosti uchylují jen proto, aby jim zabránila přemýšlet o sobě. (Pascal, 1968, cit. podle Bauman, 2010, s. 46) Podle Pascala se lidé vyhýbají pohledu do svého nitra a běží dál v marné naději… (Bauman, 2010, s. 47). Dále se zabývá Bauman úvahami i lásce. Uvádí zde myšlenku Ericha Fromma, že: Láska je především dávání, nikoli dostávání. (Fromm, 1995 cit. podle Bauman, 2010, s. 50) …milovat ve skutečnosti znamená opustit zájem o sebe samotného v zájmu tohoto objektu, z vlastního štěstí učinit pouhý odraz, pouhý vedlejší účinek tohoto objektu … (Bauman, 2010, s. 50)
Bauman rozebírá rovněž myšlenky Lipovetskeho, zaměřené na neochotu současné generace přijmout sebemenší nepohodlí v rámci požitkářského konzumního života. Christopher Lash nazývá současníky novými narcisty, upozorňuje na to, že: Osobní život je dnes stejně bojovný a stejně nabitý stresem jako samotný trh. Společenský večírek redukuje sociabilitu na společenský boj. (Lash, 1979 cit. podle Bauman, 2010, s. 53). Podle filozofa Martina Heidegera si věcí všímáme, uvědomujeme si je, zaměřujeme na ně svou pozornost a činíme z nich cíle našeho vědomého jednání pouze v případě, že na nich něco nesedí – přestanou fungovat … Mohli bychom spolu s Heidegerem říci, že matkou poznání a současně podnětem k jednání je zklamání. (Bauman, 2010, s. 54) Dále upozorňuje Bauman na myšlenku Heidegera na týkající se deprivace. „Člověk se může cítit deprivovaný, a tedy nešťastný proto, že klesl pod standard, jehož užíval v minulosti …“ (Bauman, 2010, s. 55). Uvnitř společností, které se vyznačují ostrou polarizací přístupu k materiálním a symbolickým hodnotám (jako je prestiž a úcta), bývají k hrozbě neštěstí nejcitlivější lidé střední vrstvy, která se musela tísnit mezi dvěma sociokulturními hranicemi.
Společnost dle ideologie Karla Marxe za základní předpoklad lidského štěstí považuje dlouhodobost, stabilitu a absenci změny. Důležitou myšlenku o morálce vyslovuje Bauman slovy Leopolda Rankeho: Před rozvojem fanatického pojetí náboženství se morálka, která tvoří základ veškeré civilizace a celé společnosti, vytratila… (Ranke, 1912, cit. podle Bauman, 2010, s. 58). Bauman rozebírá hrůzy válek a souvislosti postavení jednotlivců ve společnosti jejich krutostem. Následuje kategorický imperativ a zlaté pravidlo slovy Immanuela Kanta: Rozum jim poví, že chtějí řádně sloužit vlastnímu zájmu, měli by s ostatními jednat tak, jak by chtěli, aby ostatní jednali s nimi, a nečinit jim to, co nechtějí, aby oni činili jim; tj. měli by respektovat zájmy ostatních lidí a odolat každému pokušení chovat se krutě a ohrožovat ostatní a jejich majetek. (Bauman, 2010, s. 59)
Bauman věnuje svou pozornost i Friedrichu Nietsche, který: „Podle vlastního názoru zjistil, že morálka je pouhý švindl, příznak dekadence a produkt spiknutí slabých a lhostejných, zbabělých a hloupých proti všemu velkému a ušlechtilému, vznešenému a mocnému a nápaditému a úctyhodnému“ (Nietsche, 2004 cit. podle Bauman, 2010, s. 123). Sám Nietsche se pyšně označil za imoralistu. Jeho teorií všemocného Nadčlověka, který je předurčen k velkým věcem, a připraven splnit svou povinnost se posléze v historii inspirovali někteří diktátoři. Uvažuje ústy Zarathustrovými: “Malí lidé se stávají překážkou každému, kdo má naspěch. Na světě je tolik slabosti, kolik spravedlnosti a soucitu. … Bůh zemřel: teď chceme my – aby živ byl nadčlověk“ (Nietsche, 2003 cit. podle Bauman, 2010, s. 129).
Analytička mezigenerační změny Hanna Swida-Ziemba uvádí: "Mladí lidé, s nimiž jsem hovořila během průzkumu prováděného v letech 1991-1993 se ptali: Proč je na světě tolik agresivity? Je možné dosáhnot úplného štěstí? Dnes už pro ně takové otázky důležité nejsou. "(Swida-Ziemba, 2006 cit. podle Bauman, 2010, s. 61). Bauman se po vzoru výzkumů Swidy-Ziemby zabývá myšlenkou, co je to umělecké dílo. Příslušníci starších generací by za ně označili něco trvalého, nepomíjivého, mladší generace by se ale snažila napodobit praktiky současných umělců ve stylu happeningů a instalací. V současné době vládne trend vytěžit z každého okamžiku maximum, nezdržovat se, protože nepříjemná chvíle je promarněná. Nadále zůstává otevřenou otázkou, jestli v nynějším stavu vskutku permanentní revoluce, poháněné naléhavou a obsedantní modernizací všech aspektů lidské existence a obrácením postavení připisovaného pomíjivosti a trvalosti (nebo bezprostřednosti a dlouhodobosti) v hierarchii hodnot, která je pro tekutou fázi moderní doby typická, nepřicházejí probírané pojmy o část své užitečnosti a jestli nepřestávají náležitě sloužit úkolu popsat a pochopit současný úděl člověka. (Bauman, 2010, s. 71). Pravidla, normy a vzorce, které byly donedávna považovány za řádné, účinné a chvályhodné, je třeba nově označit za chybné, neupotřebitelné a zavrženíhodné. (Bauman, 2010, s. 72) Dochází k devalvaci ocenění a praktik minulosti. Pomíjivost, zranitelnost a křehkost jakékoli indentity klade jejího hledače před náročný úkol, a to každodenní povinnou identifikaci. (Bauman, 2010, s. 87). Sebetvorba je nutností a vlastně nevyhnutelným výsledkem, ale představa sebepoznání působí spíše jako pouhý fragment představivosti. (Bauman, 2010, s. 93) Konzumní verze umění života může svobodu pro každého slíbit, ale poskytuje ji jen střídmě a selektivně. (Bauman, 2010, s. 87)
V závěru své knihy uvádí Bauman myšlenky Emmanuela Lévinase a srovnává podstatu kontrastu Lévinasovy etické péče, zájmu o Druhého a jeho základní priority „bytí pro“ se sebepéčí a sebepreferenční teorií Nietscheho, jež představuje honbu za štěstím coby snahu o sebeprosazení. Tyto dva způsoby mají šance vyrovnané. Etika není silnější nebo skutečnější než existence; je pouze lepší. (Bauman, 2010, s. 132)
Stále pravdivá jsou i dnes tedy Senecova slova, že: Lidé těžce dovedou rozpoznati, co vlastně činí život blaženým. (Bauman, 2010, s. 132) V naší touze po štěstí si tedy každý z nás může vybrat, jakou cestu si zvolí.
Nakladatelství vzniklo v roce 1953 původně jako nakladatelství Československé Akademie věd. Název Academia nese od roku 1966.
V současné době zaujímá Academia svou ediční činností přední místo mezi nakladatelstvími České republiky. V edičním programu se zaměřuje na vydávání publikací ze všech vědních oborů.
Academia vydává původní vědecké monografie a práce českých vědců, díla klasiků vědy, překlady zahraničních autorů, populárně naučnou literaturu, literaturu faktu, encyklopedie, slovníky, jazykové učebnice, příručky a vysokoškolské učebnice, ale také kvalitní českou i překladovou beletrii. V nakladatelství dále vychází populárně naučný časopis Živa.
Víte o novém čtenářském profilu?
Chtěli byste si prohlédnout všechny své recenze na jednom místě a podělit se o ně s ostatními čtenáři? Aktivujte si čtenářský profil, kde můžete mimo jiné sbírat knihomolské odznaky nebo zvyšovat svou knihomolskou úroveň.
Pevná vazba s přebalem
